Velikonoční game jam FIT

Oběť

Oběť je motiv dramatický, symbolický a emocionálně nabitý. Oběť může být zcela nedobrovolná v rámci rituálů, oběť může být zoufalá, hrdinská, velká (lidský život) i zdánlivě nepatrná (pálené byliny). Oběť, kterou je třeba provést k přízni vyšších mocností, nebo které je třeba naopak zabránit.

V případě příběhu vytváří důležitý zlomový bod, testuje jak postavy, tak hráče a nutí je vybrat si to důležití. V herním designu lze oběť použít jako nástroj, rozhodnutí, mechaniku, překážku.

Hráč se musí vzdát předmětu, schopnosti, nějaké NPC, či postavy, přístupu do části mapy… jen aby mohl hrát a postupovat dál. Oběť může být očistou, symbolem ztráty, že řešením problému omezených zdrojů k tomu, aby mohla postava/hra jít dál.

Možná symbolika: oheň, krev, zlomené zrcadlo, padající list, socha s chybějící částí, kruh zlomyslně přerušený…

Ďáblův advokát

Ve světě, kde všichni hledají pravdu, je někdy potřeba hlas, který ji zpochybní. Ďáblův advokát není nutně nepřítel (ale může jim být) – je to ten, kdo klade nepříjemné otázky, narušuje jistoty, obrací argumenty naruby. Je to hlas racionality ale i provokace. Může být ironický, krutě upřímný, nebo chladně logický. Občas s námi souhlasí jen proto, aby nás zavedl hlouběji do pochybností a vmanipuloval tam, kam chce. Může jít o vnitřní hlas, který zpochybňuje naše argumentace, znalosti, který se střípků vzpomínek vybírá jen ty, které se mu hodí tak, aby vznikl výsledný, pokřivený, manipulativní obraz.

V příbězích i hrách se může objevit jako postava, systém, nebo myšlenkový konstrukt. Je to výzva – hráči i postavám – aby přehodnotili vlastní rozhodnutí a zjistili, kde opravdu stojí a co chtějí.

Může to být charismatická postava, hráčův vnitřní hlas, který zpochybňuje jeho činy, vyzyvatel duelu argumentů.

Můj dům, můj hrad!

Dům může být nejen reálným hradme, ale i domovem. Útočištěm. Tichým místem, kde svět zůstává venku. Ale někdy se z něj stane hrad. Opevněný. Uzavřený. Nedobytný. Možná i s příkopem, pastmi a laserem v poštovní schránce. Pro jistotu.

Co bráníme? Před čím se skrýváme? A co když jsme něco zavřeli dovnitř... a nechceme, aby to vyšlo ven?

Kde jsou hranice mezi soukromým a veřejným? Mezi bezpečím a posedlostí? Mezi ochranou a paranoidně postavenou pevností, kde každý soused je nepřítel, každá myšlenka narušitel a každý podobní prodejce sušenek (či hrnců) předvoj invaze.

Tvůj „hrad“ může být dům, tělo, mysl… nebo místo, které si postava sama vytvořila, aby přežila. Můžeš z něj střílet světlice, vítat hosty s brokovnicí nebo jeho hranice nenápadně rozšiřovat. Však sousedova jabloň má tak šťavnatá jablka.

Ať už se bojuje s vetřelcem, se sousedem, s minulostí nebo se sebou samým – je to tvůj dům. Tvoje pravidla. Ale za jakou cenu?

Reinkarnace

Konec není konec. Smrt je jen přestávka. Vzpomínka, která zůstane – nebo se ztratí. Tělo padne, ale něco přetrvá.

Reinkarnace může být druhá šance… nebo druhý omyl. Nový život – v jiném těle, světě, nebo i formě. Co zůstává? Co se mění? Je duše stále stejná, nebo je to pokaždé jen iluze?

Ve tvé hře může být reinkarnace mechanikou (znovuzrození s následky), příběhovým zvratem (hráč si uvědomí, že už tudy jednou šel), nebo metaforou (přechod od jedné identity ke druhé). Může to být nekonečný cyklus – nebo pokus ho přerušit. Hráči si mohou pamatovat minulé chyby… nebo je opakovat navěky.

Reinkarnace nemusí být duchovní. Může být digitální. Převtělení do stroje. Do algoritmu. Do legendy, která se znovu rodí v ústech jiných. Nebo to může být humorné – šnek, který se vrací jako tyranosaurus. Bůh, který skončil jako ptačí budka. Může to být soused tak otravný, že se vrací i z hrobu, nebo člověk, který se stále probouzí… do toho samého pátečního rána.

A co jiného je hráč, který se znovu a znovu vrací, aby porazil čekajícího mocného bose, než někdo procházející nekonečným cyklem reinkarnace? A možná... možná že kvůli té reinkarnaci už něco ztratil. A už neví, jestli je tak úplně člověkem. Nebo co dokáže změnit jeho i jeho cestu.